Jak už jsem tu jednou zmiňovala, mojí vizí je, aby Služba dětem v Apoštolské církvi fungovala jako živý organismus, skládající se z několika buněk. Další Buňkou s velkým „Bé“ jsou právě děti, které vyžadují speciální přístup. A to nejen ve škole, ale samozřejmě i v církvi. Neznám člověka mně bližšího, který by tuto oblast spravoval lépe než Dita Bubiková.
Pár slov na začátek
Každé dítě je očekáváno s obvyklými představami, jak by mělo vypadat, jak by se mělo vyvíjet, projevovat a reagovat, jakými vývojovými fázemi by mělo procházet. Pokud tomu je jinak a dítě nenaplňuje představu o harmonicky se vyvíjejícím zdravém dítěti, zhroutí se onen ideál.
Narozením dítěte s postižením se náhle vše rozplyne. Rodiče mohou mít pocit vlastního selhání v rodičovské roli. Neschopnost zplodit vlastního zdravého potomka patří k nejtěžším okamžikům života rodičů.
Reakce na tuto situaci je ovlivněna převažujícími postoji ve společnosti. Rodina se musí vyrovnat s různými, často nepříjemnými reakcemi svého okolí a musí čelit i sociálnímu vyloučení. Pečující mohou zažívat pocit, že to nezvládnou, že vůbec neví co si počít. Podobná reakce je z počátku naprosto přirozená a adekvátní dané situaci. Jsme ale lidé různí, proto se pozdější reakce na šok utrpěný po sdělení nepříjemné zprávy mohou lišit.
Je dobré se naučit rozlišovat mezi reakcí, která po čase sama přirozeně odezní, a odezvou, při které je lepší vyhledat odbornou pomoc. Podobnými reakcemi mohou trpět i ti, kdo jsou na blízku; manželé, sourozenci a další rodinní příslušníci. I když je to situace velmi náročná, je současně příležitostí pro změnu hodnotové orientace rodiny. Pečujícím, či rodině se mohou paradoxně otevřít oči pro věci nové.
Jedná se ale o obtížný a dlouhý proces, ve kterém nehrají role pouze dispozice pečujících, ale i kvalita a míra podpory od lidí jiných. Pokud tento proces proběhne patřičně vhodně, může být považován jako osvobození – údajně důležité věci se stávají nedůležitými a zdánlivě nepodstatné maličkosti získají nový rozměr. Život takové rodiny může být vnímán jako neobyčejný, plný emocí, šťastných momentů, život, kdy dítě a máma (celá rodina) se od sebe učí a denně hledají cestu a způsob jak spolu porozumět světu.
Péče o člověka s handicapem, o děti se speciálními vzdělávacími potřebami (SVP) může být náročná a značně ovlivní chod celé rodiny, ale je i dobrodružná a určitě ne nudná. Tyto děti nejsou pouze součástí rodin, škol, ale jsou samozřejmě součástí našich církví a sborů.
Mnohdy ale právě v místních sborech zůstávají nepochopeny a na okraji, protože lidé někdy prostě jenom nevědí, jak s takovými dětmi naložit a jak k nim přistupovat. Pojďme se společně naučit a používat již ověřené způsoby komunikace a hledat i nové. Je to neobvyklý a vzrušující zážitek.
Kdo je dítě s SVP:
Osoba s SVP podle § 16 školského zákona (zákon č. 561/2004 Sb. o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání):
Osoba, která k naplnění svých vzdělávacích možností nebo k uplatnění nebo užívání svých práv na rovnoprávném základě s ostatními potřebuje poskytnutí podpůrných opatření.
Jde o žáky:
- se zdravotním postižením (tělesným, zrakovým, sluchovým, mentálním, autismem, vadami řeči, souběžným postižením více vadami, vývojovými poruchami učení nebo chování),
- se zdravotním znevýhodněním (zdravotním oslabením, dlouhodobým onemocněním a lehčími zdravotními poruchami vedoucími k poruchám učení a chování),
- se sociálním znevýhodněním (z rodinného prostředí s nízkým sociálně kulturním postavením, ohrožení sociálně patologickými jevy, s nařízenou ústavní výchovou nebo uloženou ochrannou výchovou a žáci v postavení azylantů a účastníků řízení o udělení azylu).
Podpůrná opatření jsou nezbytné úpravy ve vzdělání a školských službách, které odpovídají zdravotnímu stavu, kulturnímu prostředí nebo jiným životním podmínkám.