Nezřídka se stává, že dospělým je chování dívek tohoto vymezeného věku nesrozumitelné. Časté změny nálad, výbuchy smíchu, hlučné chování a jindy úplná odtažitost, kritičnost a nepřístupnost mohou být pro dospělé, kteří jsou rádi, že toto náročné stádium vývoje mají už za sebou, celkem nepříjemné. Nejsem ale jediná, kdo se domnívá, že naopak náctiletí si zaslouží naši zvýšenou empatii a toleranci. Doktorka Frances Jensenová shrnula několik výzkumů lidského mozku (se zaměřením zejména na mozky dospívajících dětí) ve své knize The Teenage Brain.
Podává důkazy o tom, že náctiletí nejsou často schopni své prožívání úplně ovládat a jednají spíše instinktivně, protože cesty propojující v mozku oblasti emocí a intelektu, se teprve utvářejí. Jsou si svého spoléhání na emoce vědomí, často se se svými reakcemi po jejich prožití ani neztotožňují, fyziologicky si ale nemohou pomoci, protože jejich přední mozkové laloky ještě nepracují tak, jak pracují u dospělého člověka.
Navzdory tomu, že jejich mozek je dost plastický, mají dospívající nižší toleranci stresu a prožívají ho intenzivněji než dospělí. Pokud jsou stresu dospívající vystavováni dlouhodobě ve velké míře, mohou být traumatizováni. Konkrétně dívky mají obecně vyšší hladiny kortizolu (lidově „stresový hormon“) než chlapci stejného věku nebo dospělí, a jsou-li dlouhodobě pod velkým stresem v dospívání, mívají sklon k depresím.
Doktorka Jensenová sama říká, že mozek je produktem „přírody a péče“ a tedy, že hodně záleží na podmínkách, ve kterých dítě dospívá. Proto i sama navrhuje trojí způsob, jakým mohou rodiče a učitelé dospívajícího vést k lepším návykům: Za prvé, pečovat o sebe. Správně jíst a dostatečně spát je základ. Za druhé, získat kontrolu. Jensenová radí, aby si náctiletí stanovili cíle, byť malé, a pomocí konkrétních kroků jich dosahovali. Tím se učí, že je možné získat kontrolu nad většinou oblastí jejich života. Za třetí Jensenová radí vydržet: Vydržet chvíli bez internetu a posílání zpráv a místo sociálních sítí se svěřit někomu, komu důvěřují a kdo jim bude naslouchat. Autorka říká, že náctiletí, kteří jsou obzvláště citliví na negativní následky stresu, jsou také ale nejlépe vybaveni k tomu, aby se ho naučili zvládat.
Osobně jsem v této knize viděla veliký přínos, zejména pokud se to týče mé práce s náctiletými v dorostu. Čím je člověk starší, tím rychleji zapomíná, jaké to bylo, když byl ve víru svého velkého dobrodružství, kterým dospívání je…a proto jsem ráda, že mi Teenage Brain pomohla některé věci si připomenout a dívat se na dospívající zase s trochu větším pochopením.
Milana Faldynová