Dětské kousání
Kousání je způsob komunikace, dítě tím reaguje na něco, co se mu děje, potřebuje si o něco říct a neví jak to sdělit. Zkusme dávat dítěti návrhy, jak to dělat jinak, jak se jiným způsobem vyjádřit.
Chci zastavit kousání dítěte a zároveň si na něm nechci vybíjet své emoce:
- Nejdříve potřebuji zařídit, aby mi neubližoval
- Pak chci zjistit, proč to vlastně dělá
V první řadě potřebuji ochránit sebe (Jak se cítím, když mě kouše? Jsem s tím v pohodě, a tak mu to mohu dovolit? Mám dělat, že „nic“ a počkat, až to samo přejde? Nebo je mi z toho mizerně a v duši se uklidňuji, že to musím vydržet? Mám si říkat, že je to jen „období“?)
Už mám jasno: nechci, aby mi kdokoli dělal něco, co mě bolí, ať je to moje dítě, či někdo jiný.
Dítě se učí nápodobou, proto je důležité jak zareaguji. A proto – JAK JÁ CHCI, ABY REAGOVAL? Za mě, já chci, aby dítě reagovalo v klidu a rázně. Není dobré, aby dítě vystartovalo, křičelo nebo oplácelo. Ale také nesmí nikomu dovolit mu ubližovat. Takže tohle potřebujeme udělat, když zase začne s kousavou.
Důležité je zjistit, proč to dítě dělá (postupem času vysledovat). Nabízím pár vysledovaných možností:
- Někdy se to stane jen tak, v zápalu hry, radosti. Jde o kontaktní dítě. Zkusme kousnutí přestat brát jako útok na sebe a začněme dítěti ukazovat, jak to jde jemněji. (šimrání nebo „prdění“ pusou na kůži vyvolají bouřlivou reakci, ale účastníci se u toho smějí a hra neskončí konfliktem).
- Dítě zkoumá, co znamená „bolí“. V tom není potřeba hledat zákeřnost. Zkouší to na sobě i na druhých. Když vám to udělá, můžete reagovat např.: Jo, to bolí, ale já to nechci, bolest je mi nepříjemná. Nechci, abys mi to dělal/a.
- Kouše, když se naštve, ale i ze vzteku. V tomto případě je vhodné nabídnout dítěti náhradu, je dobré své emoce vypustit, ale tak, aby někomu neublížil.
Vyhrocená reakce může mít zádrhel v tom, že nemusíme vidět to, co tomu předchází. Např. nevnímáme, nenasloucháme, jedeme si to svoje, jsme unavení. A dítě se nám snaží říct: „Tak už mě slyšíš? Jsem tady.“ Mnohdy si říká o pozornost. Ve skupině můžeme reagovat: „Já vím, že jsi tady Jiříku a jsem rád/a, že jsi dnes přišel.“ A pokusit se ho zapojit do činnosti. „Prosím, pomůžeš mi rozdat pastelky na stůl? Aby měl každý červenou a zelenou?“ Dítěti dáváme najevo, že o něm víme a že je důležitou součástí skupiny.
Na dětské kousání není univerzální návod. Je to cesta objevování a je to někdy i běh na dlouhou trať. Důležitý je laskavý, citlivý přístup spojený s důsledností.
Tento článek pro vás napsala Dita Bubiková, mě osobně oslovil během prvních řádků, kdy si člověk musí sám pro sebe říci, jak chce danou situaci řešit. Pokud jste něco podobného zažili, nebo čelíte situaci, kdy si nejste jisti jak dál, neváhejte Ditě napsat, nebo zavolat. Bude ráda! ms