Při svém studiu jsem jednou narazila na ne až tak známou knihu oblíbené autorky Astrid Lindgrenové, zejména díky tomuto článku. Její knihy mají místo i v naší knihovně a mnohokrát jsem se k nim v dětství vracela, stejně jako i teď s vlastními dětmi. Proto mě zaujalo, že neznám knihu Mio, můj Mio. Když jsem se s ní teď blíž seznámila, velmi mě překvapilo, jak moc je taková kniha blízká právě křesťanům, přestože s takovým záměrem nebyla napsána.
Bosse je malý chlapec, kterého vychovávají pěstouni. Nemají ho nijak v lásce a netají se tím. Bossova maminka zemřela a on velmi touží po tatínkovi. Jednoho dne se dostane do Země v daleké dálce, kde se setká se svým otcem – králem. Dozví se, že jeho pravé jméno je Mio.
Tatínek ho má moc rád, Miova touha je naplněná. Zanedlouho ale Mio zjistí, že je jeho osudem bojovat se zlým rytířem Kato. Přestože se bojí, vydá se spolu s kamarádem Jum-jumem bojovat s Katem. V boji se mu nakonec podaří zvítězit, čímž osvobodí všechny lidi, zvířata i lesy a hory, které Kato svou zlou mocí ovládl.
Ačkoli jde o velmi jednoduchý příběh, který ani není tak dlouhý, skrývá se v něm mnoho křesťanských motivů, které povzbuzují naši křesťanskou představivost. Mio je synem mocného krále, jeho životní úkol je ale jasný. Protože má královskou krev, jen on může zachránit všechny zakleté z moci Kata. Pokaždé, když se ocitne v těžké situaci, myslí na to, co by v tu chvíli řekl svému otci a jako odpověď v tyto vnitřní monology přichází útěcha, povzbuzení nebo napomenutí. Jsem přesvědčená, že je to příběh plný modlitby a důvěry v Boha, která ovšem není nikde explicitně zmíněná…a proč by taky měla?
Knihu doporučuji číst s dětmi a jednotlivé biblické motivy v textu s nimi rozebírat, může poskytnout materiál pro velmi zajímavé rozhovory (nejen) před spaním.
Milana Faldynová